Kde jsme to posledně skončili? No jasně, už vím. Právě jsme se chystali podepsat s Markem, majitelem zastavárny v nedalekém městě, smlouvu o zástavě mého vozu. Jeho nabídka se nám zdála férová, a to že na naší zahradě ubude o jedno auto, jsem nevnímal jako žádnou velkou tragédii. Mám tam přece ještě dvě další. No jo, já jsem prostě blázen do aut. Čekáme na smlouvuŠli jsme tedy do Markovy kanceláře sepsat smlouvu. Asistentka už ji připravovala, my jsme si mezitím povídali s Markem. „Ještě pár věcí na vysvětlenou. Máte dvě možnosti. Buď mi tu auto necháte na hlídaném parkovišti,“ ukázal Marek na rozsáhlý areál ohraničený vysokým plotem. „To je pro vás výhodnější. Poplatek ze zástavy je nižší. Nebo můžete s vozem jezdit i tehdy, když je v zástavě. V takovém případě jsou ale poplatky za zástavu vyšší. Je na vás, jak se rozhodnete,“ dodal.
Naše naivní představy šokujíPodívali jsme se s Martinem na sebe. Teda, to jsme nečekali. Představovali jsme si, že když auto dáme jednou do zástavy, už nemáme šanci na něj ani sáhnout. Oceňujeme, že je spolužák férový, protože jak uvádí tento článek, Česká obchodní inspekce našla u zastaváren řadu problémů. Marka naše představa docela rozesmála. „No jasně, naivní představy kluků z vesnice. Nebojte, realita není tak zlá, jak to možná někdy vypadá. Spousta lidí využívá možnost s autem v zástavě jezdit, hlavně lidi, pro které je auto vlastně výrobní prostředek. Ti pak vlastně nemají jinou možnost, neměli by čím jezdit do práce.“ Chvíli se kocháme představou, že bychom jezdili i s autem v zástavě, ale pak shodně vrtíme hlavou. O jedno auto nás neubude„Jak chcete,“ pokrčí rameny Marek a dává asistence pokyny, o jakou formu zástavy půjde. Shoduji se s Martinem na tom, že zastavované auto k ježdění nepotřebujeme. Já mám ještě dvě auta k dobru a Martin dokonce tři. Je totiž podobný nadšenec do aut jako já a na jeho dvorku parkuje taky jedna starší Felicie a jeden Trabant – podlehl totiž kouzlu tohohle zvláštního vozítka. A po okolí se navíc dopravuje ojetým Fordem, což je jeho třetí auto do party. Takže jsme dohromady vlastníky hned šesti vozů a o jeden nás rozhodně neubude. Návrh se nám líbíDozvídáme se také, že na téhle formě zástavy vyděláme. Je výhodnější. Těší nás skutečnost, že si ji můžeme prodloužit o měsíc, a to i několikrát. Samozřejmě, pokud složíme dopředu zástavní poplatek na další měsíc. To nám přijde férové. I když si věříme, že jakmile dílnu rozjedeme, začneme vydělávat, je lepší mít na vyplacení víc času. Takže tenhle bod je k naší spokojenosti. Celkem se nám to líbí. I kdyby se něco nepovedlo, pořád přijdeme jenom o jedno auto, honí se nám hlavou. Ostatně u Marka bychom se nebáli ani toho si koupit nevyplacené auto od jiného majitele. I když se zde dočtete, že by si zastavárny měly dávat pozor a neprodávat kradené věci, tady se nic podobného stát nemůže. Vyplácíme po třech měsícíchMáme dobrou náladu, a tak flirtujeme s asistentkou, která nás zásobuje kávou, vodou a skvělými sušenkami. Marek nás nechává v klidu prostudovat zástavní smlouvu a mezitím jde ven věnovat se dalšímu zákazníkovi. Pak se vrací. „Zeptejte se, na co potřebujete?“ vyzývá nás. „Co kdyby se autu tady na parkovišti něco stalo?“ dotazuje se šťouravě Martin. „Neboj, parkoviště je pojištěné. Vás by se to nedotklo nijak. A navíc ostraha je tu pořád a kromě toho jsem instaloval i kamerový systém,“ ujišťuje nás Marek. Nic dalšího nás už nenapadá. A celá pointa příběhu? Má šťastný konec. Auto se nám podařilo vyplatit tři měsíce od zástavy už nových zisků naši autodílny. Práce je totiž spousta. Naštěstí.
0 Comments
Leave a Reply. |